Dobu Karla Velikého němečtí historikové v nacistickém myšlení nazvali dobou, kdy vláda nad světem přešla od Římanů na Germány (s. 22). V této části učebnice je také torzovitá zmínka o Češích. Praví se tu, že slovanské kmeny se přistěhovaly "do germánského záboru půdy". Je tu vzpomenut i kupec Sámo. Je tu charakterizován jako německý kupec z kmene Franků. Opomenut byl výzkum francouzských archeologů, že Sámo podle rodiště a podle boje s Franky nemusel být Frank, ale romanizovaný Kelt, který se dostal do sporu s Franky. Kdyby se rodilý Frank dostal do boje s kmenem Franků, byla by to zrada a jeho rod mohl být celý vyvražděn. Německé učebnice vysvětlují přijetí křesťanství. Karel Veliký zjistil, že to síla (páska) spojující germánské kmeny. Čechy a Morava byla poplatná Karlu Velikému a tvořily již tehdy část velké říše (s. 21). Podle německých představ získal Karel Veliký pro říši "ušlechtilý kmen Sasů". Ve skutečnosti je to falzifikace dějin. Od roku 772 do roku 804 vedl Karel Veliký s pohanskými Sasy krvavou válku. Ke křtu byli Sasové přinuceni i cestou kolektivních poprav.

Když Karel Veliký pochopil význam jednoho náboženství pro sjednocování germánských kmenů, uvědomil si, že mocenským prostředkem pro nadvládu nad Evropou bude též církevní organizace, katolická církev. Karel Veliký využil vnitropolitických rozporů v Římě, chtěl je zklidnit a odměnou od papeže o vánocích r. 800 byl korunován císařskou korunou. Tím se stal světskou hlavou západoevropského křesťanstva a ochráncem katolické církve, jak si to i sám pro sebe a svět vyložil. Jako hlava církve se potom do všeho plet a rozhodoval podle své diktátorské vůle. To vyhovovalo německému mocenskému pudu. Karel Veliký záhy pochopil i další výhody křesťanství. Umožňovalo mu misijní činnost, která pod chvályhodnými výroky umožňovala agresivní rozšiřování státu. Zakládáním biskupství posílil politickomocenskou strukturu státu. Biskupové dostávají pozemky a sestavují vojenské družiny. Jsou to mocní feudálové. Vývoj vyústí do reality. Na volbě krále se podílí nejmocnější kurfiřti. Mezi voliteli jsou kurfiřti duchovních, arcibiskup mohučský, kolínský a trevírský a 4 volitelé jsou světští. Král český, falckrabě rýnský, vévoda saský a markrabě braniborský.

Sudetoněmečtí propagandisté u českého panovníka zdůrazňují jeho vazalskou podřízenost. Po určitou dobu dokonce zamlčují dobovou ústavu. Tou dobovou ústavou se stala 1212 za Fridricha II. v Basileji proklamovaná Zlatá bula sicilská (název podle použité pečeti sicilské), Sudetoněmečtí aktivisté se zapřením četli, že německý král nemá právo zasahovat do voleb českého panovníka. Má jen potvrzovat již panovníka zvoleného, což je dobová forma mezinárodního uznání. Český panovník získává titul krále a jeho jedinou povinností 300 oděnců (rytířů) jako doprovod na korunovační jízdě do Říma. Mohl se i vyplatit 300 hřivnami stříbra. Český král se má dostavovat pouze na sněmy organizované blíže českým hranicím. A konečně výrazná zásada, že český král uděluje sám investituru biskupům pražským a olomouckým. Ozbrojený korunovační doprovod nemusel být pouhých 300 rytířů. Byli doprovázeni pěchotou z vlastního panství. V protektorátní učebnici z roku 1943 žádná informace o Zlaté bule sicilské není. Nicméně pozice "ochránce církve", dávalo možnosti zasahovat do záležitostí okolních států. V ideologické výbavě nacistické strany se nejprve prosazuje myšlenka kmenového a nadkmenového sjednocování, potom nastupuje celoněmecké a světové sjednocování Němců. V roce 1943 německým strategickým plánovačům vyvstane před očima realita dne. Proti Německu stojí nejen Sovětský svaz, ale také Spojené státy americké a tu se začíná rodit plán "Nová Evropa", ve kterém by Německo pod dominantním postavením ovládalo Evropu a okolní svět. A vůči Čechům lze již plánovat podíl na tomto prospektu, ovšem za vazalské podřízenosti a při kolaboraci s německou agresivitou. Je to doba, kdy Německo organizuje vazalské kolaborantské vlády ve Francii, Belgii, Holandsku, Finsku, v Pobaltí, Rumunsku, Maďarsku, Slovensku, dokonce i ve Francii a též v Chorvatsku.

Poměr k Čechům je vymezen od vazalské pokořenosti až k náznakům a tradicím vzájemné spolupráce. Za vzor spolupráce si okupanti vybrali knížete Václava Přemyslovce. V protektorátní učebnici se o tom praví: "Za Heindricha I. vybudoval a upevnil český kníže Václav mladou křesťanskou církev v Čechách. Němečtí duchovní z Bavorska a z Alemánie jej všemožně podporovali a byli zároveň nositeli německé kultury a vzdělanosti, kterou chtěl kníže Václav svůj národ přivést k rozkvětu. Svou politiku zakládal na přátelství s Heindrichem I. Upevnil svazek českého knížectví s Říší a tím také určil směr dalšího vývoje. Avšak mladý činorodý kníže Václav padl jako oběť zákeřné vraždy nastrojené bratrem Boleslavem. Než také Boleslav rozpoznal německou výsost jako jedinou oporu Čech a pokořil se v r. 929 Heindrichu I., který osobně zavítal do Prahy, aby uspořádal české poměry" (s. 25). Obrázek vyšitý pro vzor kolaborace. Nepoznal Václav v té době význam křesťanství pro dochování svého státu? Neuvěřil naivně, že zařazení mezi křesťanské panovníky by ho mělo ochránit i před výbojnými sousedy? Nebyla v zákulisí také opoziční tendence pohanství proti křesťanství? Nebylo tehdy náhodou, že okupanty udělované vyznamenání neslo označení "Svatováclavská orlice".